Právě nyní si věřím. Je tutovka, že někoho mé řádky mohou báječně inspirovat a UKLIDNIT, že do Indie nemusíte, tak jako já, a že je to ve finále very easy. No, děti to ví už dávno, a my se k tomu hrabeme skrze kotrmelce.
Ještě, aby bylo jasno, ona ta Indie byla úplně, ale ÚPLNĚ jiná, než jsem předpokládala. Jsem si říkala, že budu meditovat a rozjímat, a že se tam dozvím, jak se „to“ dělá. A nakonec to bylo totálně vzhůru nohama a já volala Ježíškovi o pomoc. No, podělím se. Držte si klobouky. Ještě upozorňuji, že to všecko berte prosím s lehkostí. Snažím se tu dělat legraci. Jo, neberte má slova a život tak vážně 😉
První foto je TOTO 🙂 Si to představte. Obrovský a velkolepý chrám Shiva Temple v Bengaluru. Žasnu, skutečně impozantní. Nicméně k tématu mě napadá spíše tento obrázek v garáži. Protože TOTO je dle mého ta nejpoctivější cesta k osvícení, chcete-li, k Nirváně. WAY TO NIRVANA. Mě to TAK baví, že jsem to vyfotila (!!!).
Tedy pro jistotu rovnou píšu jedno-duše z Duše, jak to tam „čtu“. Spolehlivou a poctivou cestu k Nirváně vnímám => fyzickou práci, úklid, cihlu k cihle, upéct, uvařit, uklidit atp.
Shiva ví.
Shiva ví, že ho miluju. a Shiva Temple jaký je velkolepý a krásný, to tu dám někdy jindy, to v pohodě počká. Spirituální parádní zážitky z chrámu mám, to ano. Jenže TEĎ a tady potřebuji světu předat jeden báječný vzkaz. Okolo takové jakési české mé osobní verze „Nirvány“.
V té Indii, jsem zažila pro mě drsnou zkušenost, a sice, že kastovní systém tam mají v krvi a DNA zakořeněn stále, a vidíte to na vlastní oči a zažíváte to… brrr…. dramaticky. A největší průšvih je, že já to NEPOCHOPILA, a nechápu to do teď, a tím, že blbě čtu sociální situace v mé domovině, tím víc je to totální průšvih právě v Indii. No, už se tomu jen směju. Vskutku poctivé vzpomínky…
Tuším, že se to jistě mění k lepšímu. Makají na tom Indové poctivě. To zase jo. Všude to vidíte, diverzita, křesťan, muslim, budhista. Fandím jim. A vím, že se „to“ všecko děje správně. Že je v „tom“ zcela jistě nějaký vyšší záměr, kdo ví. Nicméně současný stav té rodiny, kde jsem měla možnost bydlet… byl pro mě velice strašidelný. Si to představte. Brahmin kasta, sami si neuklízí (!!!). To jsem NEVĚDĚLA. Tento příspěvek, věnuji VŠEM krásným uklízečkám. To je PROFESE aspoň.
„Did you know? Nikdy jsem neuklízela. To je fakt hnusný. Taková špína.“ Znechuceně mi vysvětlovala ta „moje“ žena. S despektem a neúctou, chladem ze kterého mě do teď bolí břicho… delegovala mladíkovi bez duše, vytírání bytu. Byla jsem u toho… jsem totálně nervózní, když mi na MOJE věci někdo sahá… a každý to máme jinak. Úzkost cítím pořád. Střih. První, co bylo, po příjezdu z Indie, koupila jsem si 4**** vysavač, a vyluxovala si božsky koberec. A co teprve vytírání. MILUJI vytííííráááání. Kýbl a voda. TA VODA smyje, všecku starou energii, minulost, kterou fakt nechci vláčet sebou. A je to MŮJ nepořádek. MŮJ život.
JO, a když mi bylo v životě nejhůř, byly to právě UKLÍZEČKY, které mě pomohly. NE psychologové ani psychoterapeuti. Jo, moje nejbáječnější fanynky z Famtoys, JSOU uklízečky. Například Janička z Dobříše, která jako PRVNÍ pochopila správně D-o-malovánku „Všechno DOBŘE Dopadne.“ a dala si ji do svého kamrlíku, jako KALENDÁŘ. A pak Monička jedna báječná, z Nového Boru. Ona schválně „jen“ uklízí, aby měla čistou hlavu na YouTube vysílání, točí parádní videa o Minecraft. Můj syn ji miluje a odebírá. Pokaždé, když jsem na nervy, ze své JINAK nastavené mysli, telefonuji právě jí, a ona POKAŽDÉ, ona nebo její maminka, uklidní mé splašené myšlenky.
JO, uklízečky jsou TOP. Uklízečky miluji.
Jenže. V té Indii to takhle nefunguje. Jajaj… já jsem totiž na ty uklízečky „moje“ mrkala, usmívala. A to ti moji hogo-fogo hostitelé šílely. Tajně jsem se objímala s ženami, a kuchařkami také. MILUJI opravdové profese. Jenže v té Indii to tak není. no.
A když jsem byla zpátky doma a na plný pecky muziku měla puštěnou a POPRVÉ vysávala svým 4**** vysavačem, prožila jsem NIRVÁNU. YES!!! radost, SVOBODA, že si mohu SAMA uklidit vlastní nepořádek, a tím, čistím svou minulost a Duši. Mám své rituály. A jedním z nich je, že když začínám něco velkého, třeba balit balíčky, MUSÍM si vytřít ten prostor. Miluji vodu, a ta voda je pokaždé NOVÝ začátek. Voda nemá tvar a nezná čas. Voda čistí duši, voda smyje starosti… voda mě zná. Jak bych mohla delegovat tak intimní a krásnou součást mého života, jako je úklid vlastního domova.
Ano, jsou situace, že ženy zaměstnané, delegují tuto činnost. někdy jim i závidím. Zkusila jsem to, ale neumím to. A to je DOBŘE. Řešením (pro mě tedy) je darovat a vyhodit vše, co nepotřebuji a zjednodušit si tak domov, aby mě úklid stál maximálně hodinku času. Červený koberec vidíte tu krásu? tmavé trčavé čisté kurdlinky, vs. světlé zaprášené. Tu radost mi NIKDO nikdy nevezme. už vůbec ne ta indická rodina. Mám je ráda. MOC je mám ráda, a jsem vděčná, za pozvání a úžasnou zkušenost. Nicméně jsem pyšná a vděčná, že i v tom podivném prostředí jsem dokázala říci „Takhle to potřebuji.“ a udržet svou Duši…
Když mi je mizerně, jakože MOC mizerně, úklid spolehlivě tu duši uklidní a pohladí, nějaký ten šuplík.. a je to. Dochází mi šuplíky, a mám už doma tak moc uklizeno, že PÍŠU tyto řádky. Vám, abych vás povzbudila v životě.
JO, a ještě ta firma. Famtoys s.r.o. … 2021 jsem na jaře velkou kancelář zmenšila na malou kancelář. Na podzim 2021 jsem malou kancelář zrušila úplně (!!!). Fakt to popírá všechny „normální“ fyzikální zákony, a aplikuji ve svém životě fyziku kvantovou… víte jakou. Tedy letos, v roce 2022 jsem krásně vyladila svou „kancelář“ doma do bílé skříně. Sklad mám, samozřejmě. A mám tam JEN a JEN zboží (!!!), žádné harampádí.
Tohle je NIRVÁNA. Nevlastnit věci, které nepotřebuji. Starat se o sebe, o rodinu, o firmu. Držet si jen a jen věci, které mi skutečně dělají RADOST. Vše ostatní darovat a vyhodit… jo. To je ONO, co jsem se naučila v Indii. Ale NE od Indů. Ale od své duše, která skoro umřela, v tom dramatickém sledu událostí, kdy jsem se 10 (slovy deset) dní a nocí v kuse bála o svůj život. ANO, o život. O holý život. NE, nebyla jsem v ohrožení života fyzického. To víte, Brahmin rodina to má vychytané. Zdi a zdi, a lidi okolo. Kontrola, nebavit se s nikým mimo kastu. Bála jsem se, že má Duše umře. Bojovala jsem za svou Duši, a jsem vskutku šťastná a vděčná, že jsem „to“ dokázala.
Proto musíme čas od času skutečně cestovat přes půl zeměkoule, abychom poznali pravou podstatu svého jedno-duch-ého bytí.
Věřím, že vás mé řádky inspirují, kterak ke skutečnému štěstí stačí málo. A přeci dost. Jo, práce to je. ANO, práce, kráááásnááá práce to JE. Bytí a žití na této planetě. A každý den je božím darem, kdy můžem studovat a pracovat pro blaho duše. Tělo odejde, však duše je věčná. Proto se NEBOJÍM nemoci. Ani té, o které se tolik psalo. Nemoc není zlá. Skrze nemoc promlouvá naše Duše.
Pěkně tedy hladím svou Dušinku, a děkuji, že mě vede… a děkuji Ježíškovi a všem Světelným bytostem, kteří stáli při mě, celou tu mou indickou cestu epickou a lyrickou. Nechť inspirací jest i dalším ženám, a pochvalou a úctou všem báječným kuchařkám a uklízečkám, kterým děkuji za tu práci poctivou a krásnou.
Ahoj. Janička Pastelková t.č. spící už… skoro
PS: www.drnyvlt.cz … tedy on pan doktor asi bude mít plno, jojo, zabukovaný. Stejně to ale můžete zkusit. On ladí lidi. Léčí hudbou. Na besedě u pana Duška, v Duši K… říká: „Osvícení můžeme zažít HNED. Úplně stačí, když nebudeme dělat věci, které nejsou v souladu s osvícením.“
(ještě doplním… píšu jak si to pamatuji… dohledám a napíšu to přesně. chápete :))) každý to máme v sobě, ty informace. „stačí“ se podle toho řídit, nebo alespoň to zkoušet. Každý den. Good luck. Makám na tom, poctivě, každý den.
God bless me.