VODA všechno ví aneb jak víla z Halenkovic zachránila paní Pastelkovou

Ten pocit, když máte před sebou úkol. Gigantický vesmírný úkol. Znáte to. Cítíte, že „tomu“ neutečete.

Povím vám, jak se to pozná. Když mysl vyšle myšlenku, třeba dobrou, třeba blbou, tak vy můžete s ní různě manipulovat a čarovat a měnit. A to mysl miluje. Přetahujete se, kombinujete, a máte pocit, že si třídíte myšlenky, a ono prd. Už vás chytila ta mysl, a vám to jede v hlavě, a motá se to. A nakonec vůbec nevíte, co je správné. Kudy dál.

Stává se čas od času, že přijde úkol, poctivý a velký. Úkol od Boha. Pozná se to. Má to však malý háček, a tím poznáte, možná nepoznáte, že je to „ono“. Ten úkol je velký a zadání přijde JEDNOU. Žádné takové ty taškařice okolo. Prostě nebeská komise pošle zadání a hotovo. Tedy hotovo pro tu komisi. Pozemšťan, t.č. já, má ruce a nohy a povinnost k prostoru onen úkol splnit.

Tentokrát to byl obraz. Pro paní Martu. K narozeninám. 10 + 1 narozeniny.

Visel mi tento úkol v tom viruálním prostoru, a vzhledem k tomu, že tento úkol je vážně veliký… bála jsem se pustit se do toho, a pořád čekala, že ta vize zmizí. Den, dva. Ne. Nezmízí. Visí mi to tu, pořád. Vidím SEBE a ten obraz. Zkusila jsem takovou blbost. Telefon. „Paní Marto, mi říkali, víte jak, ti nahoře, že prý mám vám namalovat obraz. No. Ano, k těm vaším 10+1 narozeninám.“ A rychle dodala pro jistotu. „To je asi blbost, co? To se nestihne.“ Ticho… jejda. Čekala jsem, co se stane. V ideálním případě odmítnutí tohoto nápadu může znamenat pohodlíčko a alibi, že jsem to zkusila a ona představa je jen myšlenka, která odpluje. „Zrovna tu jsem, a hledám místo… vydržte… ano. Mám to místo. Přijeďte. Děkuji.“

Ajaj… úkol potvrzen.

Nedávno v sobě znovu objevila skrytou touhu, rovnici, že mám-li radost, a cítím vděčnost, tak mohu malovat  a kreslit, a v tom je síla. To je ode mne ten opravdový dárek. Něco koupit, to je easy. A já skutečně raději daruji kus svého srdce. Navíc, když kreslím doma, většinou si ty ilustrace, perokresby nechám, jsou „moje“… ve smyslu, že jsou to intimní zpovědi, a málokdy někomu daruji tyto poklady. A to je právě ONO. Tím, že maluju na zeď, je jasné, že si ten obraz nemohu odnést domů, že? A tak se směju, že tak trochu potrénuji to své autorské ego. Jasně, že je to „můj“ obraz, jenže, je to teď Marty obraz, protože je pro ni, aha… nakonec je to náš společný obraz, neb je tam ona energie vděčnosti za její skutky pro druhé a taky kus té mé duše. A já takhle mohu sbírat průběžně šťastné myšlenky, když jdou děti okolo…. Protože to cítím, že „někdo“ na mě myslí skrze obraz, někdo vnímá krásu toho jedno-duch-ého sdělení. Slunce, nebe, tráva, Srdce. Hotovo. Když je člověku smutno, víc skutečně nepotřebuje.

Přijela jsem den před akcí, odpoledne, večer… unavená. KDY to budu malovat?? Čas běžel.. zmateně jsem čarovala a kreslila čáry, na tu krásnou bílou zeď… a panikařila, a gumovala, NE, to je moc velké… to je blbost. Panika sílila, a já věděla, že to „musím“ zvládnout. Jenže jak asi? Když jsem ještě nebyla naladěná a sladěná s tím prostorem. Viděla jsem sice krásnou bílou zeď, která volala po obrazu, jenže JÁ??? Malovat na tak krásnou a bílou a čistou zeď? Cítila jsem sílu okamžiku, že se VŠECHNO změní. Že už NIC nebude stejné jako dřív. Taková ta chvíle, kdy cítíte jak vám mizí půda pod nohama a vy musíte konat, jinak zhynete.

Ten pocit mám pokaždé, když se děje něco VELIKÉHO prospěšného pro můj život, a současně je to v přímém rozporu s programy v mé hlavě. Brrr… ten pocit je děsivý. Jak ta mysl začně posílat otázky, jednu po druhé, rafinovaně. No. Zase si vzala příliš velký úkol, co? Na to nemáš. To je blbost… co tu děláš? Kdo jsi vůbec. Umíš to vůbec? Nemáš kvalifikaci, studium, talent… je to celé nesmysl. To nemůžeš zvládnout.

Voda. Jediná VODA mě může zachránit. Odhodlaně jsem vyšla VEN. Jo, pryč z té veliké budovy, která jen tak byla a nemluvila.

Podle mapy tu je řeka. Jdu tam. Jenže po cestě potkám továrnu, a druhou továrnu, a je TMA. Ach jo. Tohle je průšvih. Kdyby aspoň bylo světlo. Blížím se k řece. Jenže… ta řeka byla jakási smutná? Nevím. Ta voda mě nevolala. Jak je to možné??? Pokaždé to s řekou vyšlo.

Plot. Plot? Plot??? Tak to je jasné, řeka se nekoná. Byla jsem zoufalá. Pomaličku se vracela. Nesnáším, když se na mé cestě vracím, NE! Nevracím, jen jsem popošla, tohle přece MUSÍ dopadnout dobře. Jen získávám čas, na řešení svým zmatených myšlenek. Plot jasně zamezil přístup k řece. A vodě to bylo úplně jedno. Takhle to nemůže skončit.

A jak tak jdu, mám vymeteno v palici, a jen odevzdaně hledím do té tmy už skoro. Řekla jsem tam nahoru. Jasně, já jsem ten úkol přijala. Jenže TEĎ potřebuji POMOC. A stalo se. Zázrak.

Proti mně, jde žena. Nebo jednorožec, nevím. Má divnou baterku. DUHOVOU. Toto je fakt psychedelická jízda nebo co. Ona si svítí na cestu divnou duhovou baterkou. Když je člověk unavený, vyčerpaný, vnímá věci jinak. No, i když já vnímám věci jinak v podstatě pořád. A tak si se zalíbením tu divnou ženu, nebo regulérního jednorožce prohlížím. Ona ucítí pohled, opětuje. Letmý úsměv a mízí pryč. NE! Tuhle ženu nenechám zmizet. Chtěla jsem si ten kouzelný okamžik nějak ukrást pro sebe. Aspoň na chviličku. „Můžu vám darovat obrázek?“ „Ano.“ Věcně prohlásila. Úsměv. Uffff. Vyšlo to. Pokaždé, když daruji své obrázky mám trému. Je to takový trénink odmítnutí. Stává se mi to. A je to v pořádku, že lidé odmítnou. A já? Trénuji, že odmítnutí JE v pořádku. Že to není „moje“. A že každý v mém životě má svobodnou volbu zmizet. A vlastně se to tak i průběžně stává. A já „jen“ musím respektovat druhé. Jasně bolí to. A nepřijetí je součástí mé životní zkoušky. A tak to trénuji. Přiznám se, že cítím blaženost, že si ta žena ze zalíbením prohlížela ten můj obrázek. A já? Klasika. Jakmile vidím zájem, spustím svůj příběh. Stává se celkem často, že to ty lidi vyděsí, spěšně poděkují a zmizí… a s obrázkem. A to je fain. Vím, vím. Moc mluvím, když se bojím. A ta paní? Ona pořád s úžasem poslouchala. Všimla jsem si, že asi není jednorožec a ta divná baterka, to byl mobilní telefon. Aha. V roce 2022 existují telefony, ve kterých je schovaná baterka. Aha… jo, jasně.

Pohltila mě vděčnost, že mohu vysypat někomu ten můj úkol.

„Potřebuji vodu. Jsem zoufalá. V té řece to nepůjde. Ach jo… bojím se. Moc se bojím. Potřebuji tu vodu.“

Vezmu vám k nám na štěrkovnu. What? Teď? „Jo.“ Já se ale nemohu vracet. Je to jako v těch pohádkách. Jinak zkamením. Měla jsem u sebe jen svou KPZ kabelku. A svetr. „Jedeme.“ Prohlásila rozhodně, neboť pochopila, že mě nemůže nechat v takovém stavu. S úžasem a vděčností jsem nasedla do auta, a jeli jsme. Bylo už skoro 9 večer, a já věděla, že mě čeká VODA.

Byla tam. Tichá a klidná voda. Nevolala mě. Jen klidně čekala, až se nechám přijmout. Jo. To je ono. Nepřijetí, odmítnutí bolí. Jo. Ta bolest je nepředstavitelná a nejistota sílí. Poctivě přepisuji staré debilní programy. Však toto jde velice pomalu, a tak se snažím býti hodná na sebe a nespěchat. VODA. Je tu. Pro mě.

Diskrétně se žena posadila na lavičku… a já. Jen tak, nahá… šla k té vodě, do vody, a celé jsme se splynuly v JEDNO. Ve své KPZ, vím, nepodstatný detail pro někoho. Však pro mě vstupenka k blaženosti, do ráje. V Itálii zakoupené před lety v lékárně, špunty do uší. Silikovnové, oranžové. Mám citlivá ouška… jojo. Tedy jen ta špunty, a můžu kdykoliv, kdekoliv plavat. VENKU.

Ano, tak jako vždy, dostavila se blaženost. Plavu jako o život. Plavu o život. Tohhle je moje cesta, spolehlivá z bahna. Z nejistoty. Z debiliních myšlenek. Voda jsem já. Já jsem voda. Je to TAK intimní, že ani nevím, jestli to tu takhle psát. Nicméně ta voda jistě má radost, že ji velebím a ano, VELEBÍM tě vodo. Děkuji ti, že jsi mi zas a znova vrátila důstojnost a lásku a přijetí a vrátila zas do středu svého. Získala jsem opět pevnou půdu pod nohama. Dokážu to. Dokážu všecko na světě, je-li to v souladu s plánem mé duše. Zima… brrrrr…. Drkotala jsem zubama a ta žena, mi podala svou zimní bundu, kabátek. Bylo to krásné. To přijetí, zájem, něha, pozornost. Jo.

Objevil se tam poblíž muž, který postával ve vodě. Asi otužilec. Pro pořádek uvádím, že se nepovažuji za otužilce, neboť takhle chodím plavat „jen“ pro potěchu a radost. A hlavně plavu jako divá, i s hlavou. Někdy v Praze zodpovědně beru i čepici neoprenovou nebo jinou, jenže pokaždé ji vztekhle hodím na břeh a plavu… jen tak. Jo. Mokrou hlavu. Já tam chodím HLAVNĚ s tou hlavou, plnou divokých myšlenek…

Jo, a ta voda, tak je sebere PRYČ, a já jsem znovu zrozená, plná síly a vděčnosti, kterou si beru s pokorou a vděčností od Matky Země. Jo, děkuji ti matičko.

Povoláním je ta žena účetní, říkala. Já však vím své. Je to víla. Víla z Halenkovic.

Hotovo. Ufff… konečně se oblíkám do svého pozemského oblečení, vracím kabátek zimní, a jedeme zpátky. Víla z Halenkovic se jen usmívala. A já, plakala vděčností, a děkovala. TOHLE jsou zázraky. Že v pravý čas vám Vesmír pošle pravého člověka, která vám pomůže. Tohle je vskutku boží příběh. A je to vlastně začátek.

Poděkovala jsem, rozloučily jsme se. A zásobena čokoládou, džusem, čajíčkem… kafíčkem, jsem věděla, že mám na práci celou noc. Tedy, ideálně třeba ve tři si půjdu lehnout…

Ještě tak hodinku, jsem poměřovala a upřesňovala tužkou ty čáry… kde to bude, obraz… a hlavně získala poctivě onu ODVAHU začít. Začít je to nejtěžší. Jo, začít. Voda mě dodala odvahu a sílu ZAČÍT to dílo.

Pak už to jelo „samo“. Odevzdala tu práci nahoru, vy víte… a já, jen jsem to zapisovala a zakreslovala… a bylo to TAK krásné. No, drsná práce ve smyslu, že únava nemizí, nicméně ten adrenalin a závazek a čas tlačí, a tak jsem pokračovala to dílo. V deset hodin večer, konečně hotový rám, pro mě to nejodvážnější, naštěstí mě vysvobodily v 7 hodin ráno, od práce paní uklízečky. Nasmály jsme se společně.

Čtyři barvy, jako Vincent. Žlutá.. Slunce, slova víry… modré nebo a štěrkovna… tedy Štěrchovna  😉 a zelená travička, louky a lesy. Červené SRDCE z Lásky jako tečka za příběhem tímto krásným poctivým, která si s dovolením ponechám v katalogu zážitků životních.

Výsledek poctivý. Nechť ladí děti, děti, děti, hlavně děti, které chodí okolo. Nechť obrázek ladí Martě a její partě. Nechť jest poděkováním za tu báječnou práci, kterou dělá ta parta pro velké i malé lidi s jinakostí. Nechť svítí a prosvítí prostory svou jedno-duch-ostí, nechť dokrmuje VŠEM dušinku, že nakonec vždycky:

Všechno DOBŘE Dopadne.

A pod to se podepíšu 😉

S úctou, Láskou a vděčností,

Janička Pastelková

 

PS: Bílá okolo na fotografii. Synchronicita. To je jak když vystoupíte z Matrixu. Vidíte to? Tedy doma, bez programů. Jen já a obraz. Nic a nikdo víc… jen já a obraz, Obraz a já.

Příběh se udál ve Zlíně. Kde je sídlo té báječné organizace, která pomáhá dětem i dospělým s PAS/AS.