TAKHLE to potřebuju
Magické zaklínadlo, které mě chrání. Jsou dvě možnosti. DVĚ. Lidé v okolí to přijmou nebo ne. Jasně, nedaří se mi to často, nicméně KAŽDÝ úspěch se počítá, když s klidem a jistotou v hlase si řeknu, co potřebuji. TAKHLE to potřebuju.
Rovnou tu hodím jeden konkrétní příklad. Veselou historku z Indie. Tedy ona je veselá dnes, ale tehdy jsem měla velikou trému. Oni ti Indové jsou velice urputní ve svém projevu.
Jsem se ocitla v Bengaluru na kurzu malování. Já? Paní Pastelková. No tedy, těšila jsem se, že se něco naučím. JENŽE. Znáte to, máte očekávání a nakonec je všechno jinak. Bischnu, profesionální malíř, jako fakt krásné obrazy, začal hodinu. Bylo nás tam 9 žen. Všechny poctivě pravítkem měřily čáry a kreslily jak pravil Bischnu… cítila jsem brutální nepohodlí. Kdybych tam zůstala, 100% by přišla KRIZE. Jako ta pravá, autistická krize, melt-down. Někdy to skutečně se dá poznat, to plíživé znamení.
Mozek jel na plný pecky. Do toho ty ženy, blízko, zasahovaly do mého osobního prostoru. Neznala jsem je. A poslední kapka byla, když Bischnu přišel, a zděšeně mi řekl, že to mám blbě.
Vzala jsem své plátno, 4 barvy, červenou, oranžovou, žlutou, a černou (na kontury), a vstala od stolu. Všichni se divili a Bischnu, pan učitel sebestředný indický, zle se podíval, a já věděla, že je to MOJE chvíle. To jsou silné momenty v mém životě. Mám vskutku dobrý katalog zážitků. Dnes jsem pyšná na svou reakci, nicméně tehdy jsem byla počůraná (pardon) strachy. Přes to všechno jsem s odhodláním prohlásila: „This is MY cow.“ A odešla na zahradu.
Ta jsem byla SAMA. Vedro šílené. Ženy v klimatizované místnosti spořádaně malovaly a já? Vygumovala jsem ty debilní čáry a namalovala si VLASTNÍ kravičku. Je krásná. Je moje a nemá rohy. JE indická vůbec? Nevím. Je namalovaná v Indii, to ano. Ale je MOJE. Bez pravidel a přeci krásná, důstojná, přísná a moudrá, vlídná a ostrá. Podle situace.
Rohy nemá, tedy neútočí a nebojuje. Oči vlídné i přísné, hlídá si pohledem svůj vlastní prostor. Jako já, jsem to já. Odvážná. Jasně, bojím se často. Ale nakonec pokaždé zvítězí mé vnitřní JÁ… když už po letech skutečně vím, že jedinou cestou ke štěstí jest naslouchat svému vnitřnímu hlasu, nezradit svou Duši, a vlídně však zřetelně a sdělit „TAKHLE to potřebuji.“
Anglický volný překlad „This is MY cow.“
A to jsem si přivezla domů. Když totiž dokážu říci Bischnovi, že to je MOJE kráva, a malovat si podle sebe, pak to dokážu říci i doma, ve své zemi české.
Nechť jest tento příběh inspirací pro vás. Jo, a když viděl mé dílo, znechuceně povzdychl a nabídl mi své profesionální obrazy. Odmítla jsem. No, no. Já si domů odvezu svou krávu, kravičku.
Jojo. A to JE umění. Stojím si za svým uměním. Protože mi ho posílají Andělé. Není to, že jsem nafoukaná. Naopak. Tvrdím, že je SPRÁVNĚ, že mě pro nedostatek talentu nevzali tehdy na uměleckou průmyslovku. Protože by bylo riziko a vysoce pravděpodobné, že by mě naučili správně kreslit a malovat, a přerušilo by se to božské, vesmírné spojení.
Jsem jako trubadúr. Chodím po světě a kreslím, a raduju se. Mé obrázky „jen“ zakresluji. Spoluautorem jsou hvězdy, planety, vítr, řeka Vltava… a taky stromy, ptáci…
Bischu to zvládne. A já? Trénuji hranice. Nepustím k sobě nevyžádané rady, jak se správně kreslí. Aneb neexistuje blbě nakrájená okurka. I to je umění. Konec zpráv.
Sting: Be yourself no matter what they say.
