Toto je téma na celý týden.
Pro hlupáka každý hloupý. Jo, jsem takový Forest. Když něčemu nerozumím, zeptám se. Bože… na nebi i na zemi. Kolik já už zažila debilních situací, a trapného ticha a pohledů. Uff. Dnes se tomu už směju. A skutečně mám hromadu historek.
Jednu rovnou. Porada. Americká korporace. Všichni mlčí. Do toho ticha já: „I do not understand.“ Nemusíš tomu rozumět, stačí když to uděláš. To už jsem věděla, že je to jen několik málo dní, a odejdu. V těchto situacích totiž, když už jsem konečně (po 20ti letech) prokoukla to korporátní myšlení, jsem dostávala záchvaty smíchu a nedalo se to zadržet. Inu, jsem pyšná na sebe. Protože je velice komické, že už tady nikdo nikomu nerozumí. A to je právě ONO!
TEĎ je ta správná chvíle, že po světě chodí více a více podivných lidí, s jiným vnímáním světě. Tito lidé, vyžadují JEDNO-DUCHÉ informace, jedno-duchou komunikaci, jedno-duše z Duše to řekněte a je to. Jenže většinová normální (pardon) společnost to moc nechce. A vzniká nedorozumění.
Mám teorii, že ony ty hračičky a veškeré složitosti světa jen odvádí pozornost od pravé podstaty bytí. A to je ONO. Mohla bych chytře říci, že mi to vadí. A už bych byla v kategorii kritika. Jenže já to ještě upgraduju… ono mi ty situace NIČÍ život. A to nepřeháním.
Jakmile je něco složitého, může to skutečně zas a znovu způsobit melt-down/krizi. A protože se mám ráda, a MOC, tak o tom píšu.
Aby bylo jasno, my lidé, kteří NEROZUMÍME složitostem světa, nehodláme se přizpůsobovat, neboť nás to ničí, doslova. A potřebujeme mít ČISTOU hlavu, už tak ta mysl je splašená. A jedno-duše je to přání Duše, dorozumět se JEDNO-DUŠE.
Zkuste to. Mlčte, nebo mluvte jedno-duše z duše. Je to prostinké.
Když něčemu nerozumím, neznamená to, že jsem hloupá. Znamená to, že to potřebuji říci, vysvětlit jinak. Nejhorší je, když mi to dotyčná osoba říká pořád stejně a naštvaně vysílá signály, že jsem úplně blbá.
NENENE. To je PRYČ. Tuhle hru už nehraju. A proto je tato d-o-malovánka má VELICE oblíbená. Dodává mi sebevědomí, že JSEM v pořádku, a skutečně vyžaduji jednoduché instrukce a jednoduchou komunikaci.
Ještě jeden příklad. Jedna paní šéfová, řekla, ať vyřídím SAMA tu pohledávku. Průšvih skandinávský. A já? Odjela jsem osobně do Švédska vymáhat peníze. To bylo dosti dramatické, nepovedlo se to. Skutečně poctivý příběh. Vrátila jsem se zpátky. Dokonce jsem spala doma u těch výtržníků. Cítila jsem, že jsem selhala. Nakonec se ukázalo, že to byli podvodníci. Finanční ředitel té firmy NEMĚL pojištěné pohledávky, a mě dávali vše za vinu.
Řešení? Dala jsem výpověď. Divili se. Chtěli mě, věděli, že JSEM dobrá. Pozdě. Bylo mi to líto. NEDOROZUMĚNÍ. Proč??? Lidé mlží, překrucují. Proč??? Lidé tak málo chválí, hladí slovem. Mohla ta paní ředitelka říci. Tenhle konkrétní obchod je průšvih, ale jsem jinak s tvou prací velice spokojená. Udělala jsem si například s některých obchodních partnerů přátele, v Maďarsku, Estonsku… Řecku. KONEC. Má mysl vyhodnotila, paní šéfová je nespokojena => jdu pryč. A šla jsem. Přece nebudu pracovat pro někoho, kdo neumí vlídným SLOVEM ohodnotit mou práci.
Peníze JSOU důležité, to ano, nicméně ten pocit užitečnosti je klíčový. A já osobně POTŘEBUJI jedno-duše z Duše do Duše promlouvat. Jsem mistr světa na domněnky, domněnky si tvořím právě z nedostatku informací, případně z mlhavých informací. NEUMÍM číst mezi řádky, a nechápu ironii => IRONIE dokonce cítím fyzickou bolest, když je někdo ironický, má mysl vyhodnotí, že je to agrese, posměch, ponižování, neúcta… je mi blbě v žaludku, jen o tom píšu.
Jedno-duše => něco je špatně, řeknu je to špatně, a hledám řešení. Žádné náznaky, k věci. Hodit tu rybu na stůl, okrýt karty.
Další příklad. Já mám šéfa, vy máte šéfa. Můj šéf chce toto. Co chce váš šéf? Pojďme se prosím TEĎ domluvit. Jiná firma. FMCG. Byla jsem jako Key Account Manager. Oficiálně jsme měli s obchodními řetězci první, druhé, třetí kolo vyjednávání. Já to dala na poprvé. Totálně jsem rozstřelila protistranu svou dětskou otevřeností, a jasně, byl to risk. Ale VYŠLO TO!!!!!
I jako procurement, jsem TAJNĚ vyjednávala po telefonu, když jsem byla pozdě odpoledne sama v office… a potají domluvila podmínky. NA POPRVÉ. A pak jsme si jako poslali pár mailů, aby to vypadalo jako vyjednávání. JO, TALENT to je, jako to otravné děcko, co řekne všecko, jsem byla a JSEM mistr vyjednávání.
Protože JSME si všichni rovni. Uklízečka nebo ředitel.
To mě baví. ANO. Zabolí to, když mě čas od času někdo nečekaně bodne do srdce. Protože já to srdce mám na dlani. ANO, učím se hlídat si ty hranice. Jenže, ten, kdo mi ublíží, to má blbý. Já se z toho nějak vyhrabu, ale ten, kdo ublíží, to tam má… a musí s tím nějak žít.
Nedělám dluhy, a svou dětinskou krásnou čistou povahou chodím po světě jako ten trubadúr a „nutím“ lidi mluvit JEDNO-DUŠE z Duše.