DESET … 10 … otázek, sakra osobních… mi tu přistálo…. bojím se, jako jo. a nechtělo se mi do toho vůbec…. prý můžeme jiné otázky, jenže já? nemám co ztratit. společenskou reputaci??? to už je stejně asi jedno… hihi… a tak pěkně z ostra, jak to mám poslat prý na mail, než webinář bude (v únoru), nasypu to tady. vím minimálně o DVOU ženách, které toto téma zajímá. a tak nemám co skrývat. a konec-konců, je to dosti terapeutické… psaní. a jak můj kamarád, textař a písničkář a muzikant slavný z Krompachu, Nového Boru, Kytlice atp…. Kuba Horák, zpívá. lepší být trapný, než-li mrtvý. já osobně si připadám krásná a vtipná 😀 … inu. legrace je to. oč tu běží… tento muž, který nemá rád country music, jako kompenzační způsob to vyřešil, že složil a předevčírem parádně zahrál s kapelou a zazpíval COUNTRY píseň. Hustýýý!!! Takhle se to žije ten život. to, čeho se nejvíc bojím, to rovnou dělám, jako právě TEĎ tyto řádky. čau.
Kedy ti diagnostikovali Aspergerův syndrom a preco tak neskoro?
Ve věku 43 let. Bylo to 25. února 2019 v Brně. Tak citlivé to je pro mě, že jsem NECHTĚLA, aby to v Praze někdo věděl. Raději jsem jela do Brna, kde jsem cítila bezpečný prostor. Na jednu stranu jsem pocítila obrovskou úlevu a radost, že už KONEČNĚ vím, proč to či ono se mi v životě děje. Vysvětluje se touto diagnosou mnohé. Moje naprosto a zásadně JINÉ vnímání světa, okolností, života, lidí, situací, vztahů atp. Byla jsem, a stále jsem šťastná, že jako bych našla svůj ztracený domov, zázemí a bezpečí domovské planety, a propojení se svými „spoluobčany“ s AS/PAS je zcela zásadní kotvou v mém životě.
Současně ale následovalo velice drsné prozření, a sice, tvrdé, drsné a kruté nepochopení většinové společnosti. Je to vskutku výzva a poctivá práce každý den. Proto také jsem vděčná a doopravdy šťastná, že mohu touto cestou sdílet a nasdílet své poselství a NÁVODY na život s autismem odborné veřejnosti, učitelům, asistentům… především „mým“ lidem. Třeba mé kompenzační metody k užitku budou. Také tuším, že v mých strategiích přežití zde (to nezlehčuji, skutečně JSOU situace životu nebezpečné) mohou být inspirací a povzbuzením a pohlazením a obejmutím…. Rodičům dětí s AS/PAS. ANO, tohle mi dává smysl. V mých textech jsem velice osobní, a potřebuji upozornit na to, že v žádném případě nenabízím jakousi „pravdu“. Jsou to jen a jen a jen a pouze mé osobní zkušenosti, které platí a pomáhají v mém subjektivním vesmíru. Proto prosím, nehodnoťte a nesuďte…. A jen si ponořte na chviličku do mého světa.
Nechť mé řádky prosvítí váš den a sen. A zdá-li se vám, že je to příliš spirituální. Kdepak, kdepak. Je to VELMI pozemské, a ona spiritualita, mi drží víru, že vše se děje pro naše dobro, a že nakonec všechno dobře dopadne. Ano. Tohle jednoduše od mých poctivých návodů nemohu odtrhnout. Protože ZCELA zásadní je POSTOJ k situaci.
Z autismu dítě nevyroste. Já osobně jsem toho důkazem. A bohužel pořád existují odborníci, kteří usilují o normalizaci dětí s AS/PAS, což je v podstatě také důvod proč píšu tyto řádky. Protože, rovněž můj osobní případ. Mám tvrdé následky na svém zdraví… z důvodu, že jsem usilovala o přijetí většinové společnosti, a z onoho snažení, se vyvinulo trauma, které pomaličku a jistě a poctivě zpracovávám.
Traumatický RŮST tomu říkám, někde jsem to zahlédla. Nečekejte odkazy na autority, a meta-studie. Píšu to, co mám VYZKOUŠENO. Ta například tento pojem mi velice pomohl, neb souzním s přístupem, že všecky všecky všecky zkoušky a starosti, které potkávají nás, jsou k tomu, abychom se učili, a abychom rostli. K tomu potřebujeme přátele a lidi, kteří nám věří. Proto také píšu, abych cítila, že někde někdo je, kdo mi fandí. A z oné energie, mohu čas od času, když jsem v koncích…. Čerpat.
Cestování v čase tomu říkám. Ano. Když dobře mi je, píšu si dopisy. O tom později…. Podrobně napíšu. A když m i dobře není, čtu si své dopisy, případně, vím, že mohu zavolat přátelům…. Rodině. A Bohu. Ano, zní to pro někoho… nevadí. Jak… jednoduše. Právě v extrémních situacích, když jsem se octla SAMA, drama. Veliké drama… krutosti, které staly se mi, nepřeji nikomu. Proto, když nyní, víru silnou mám v život, pak právě proto, že překonání těchto situací, mi dodalo novou sílu a moudrost a také pokoru. S úsměvem říkám, že jsem mám MOUDROST a POKORU z donucení…. Jo. To dobrovolně člověk nedělá… dobrovolně, spíš tak nějak lenošíme… a ono právě to nepohodlí nás žene dál v životě.
Když si zrovna věřím, a ano, teď ANO, protože, PÍŠU tyhle řádky odvážné a upřímné a čisté vám… mohu s jistotou říci, že jsme všichni jedno. Jeden celek, jedno včelstvo. A je blbost, abychom děti tlačili do průměrnosti. Je důležité si připomínat, kterak každý člověk LIDSKÁ BYTOST výjimečná je, a proto potřebujeme SPOLUPRACOVAT, nikoliv soupeřit. Ano, tohle je moje poselství.
A nyní vzkaz pro tebe poutníku. Ano, jsi v pořádku, tak jak jsi. Běž, běž za svým snem, a dělej to, co doopravdy baví tě. Co talentem tvým je a vášní. Co tvé srdce radí, co tvá duše volá. Jsem s tebou… já, na dálku ti vysílám Šťastné myšlenky a zas a znovu připomínám. ano, vše se děje pro naše dobro a nakonec Všechno DOBŘE Dopadne.
A novinka. Jak říkává náš papoušek Oskárek: „Je to DOBRÉ!“
S úctou, láskou a vděčností všem, kdož dočtete to až sem.
Janička Pastelková t.č. děcko veliké a šťastné, které dospělo ke svému pravému JÁ. Já jsem… Jsem.
Xxxx
Cítím potřebu něco doplnit. Autismus jako takový v mém subjektivním vesmíru neexistuje. Je to přeci můj vesmír, moje norma. Tedy normální je být autistický. Proto je velice velice velice náročné a zahlcující žít ve světě, kde se moje norma, jedno-duchého bytí považuje za nepřijatelnou. JO!! Už vím, co jsem nenapsala výše. Že NEDOROZUMĚNÍ je právě příčinou onoho utrpení ve světě. A já touto cestou mohu pomoci, že VYSVĚTLÍM, těm tedy… co o to stojí, jak nám to v té autistické hlavě frčí. Tedy v té mojí. Protože, a to je NÁPADNÉ, lidé se mnozí chovají hrubě „jen“ proto, že se bojí. A bojí se tehdy, když něčemu nerozumí… a proto, když jim to dostatečně vysvětlíme, tak se přestanou třeba bát, a bude Láska na světě a hotovo.
Rozhodně JE důležité mluvit a psát a sdílet. Sdílím = sílím.
Xxxx
Asi tak za půl roku, jsem paní doktorce do Brna psala, že se mi to nějak nezdá, jestli jsem vůbec autista. A že jak to může poznat. Vlídně odepsala, že ano. A že ať to „jen“ přijmu. Aha… no. Situace skutečně NOVÁ pro mě. Ještě nedávno korporátní borka první kategorie, a dnes, žena s diagnosou.
a pak, když už konečně veřejně přiznám, že to či ono potřebuji jinak, protože jsem autista. ozve se: „To je blbost, ty nemůžeš být autista.“ Tohle bolí. Tohle je ZBYTEČNÉ. Píšu o tom, proto já to zvládnu. Dokonce v té dané chvíli jsem DOKÁZALA odejít. „Jsem vás asi naštvala.“ Říkala ta dáma. „Ano, naštvala. A víte co? Jdu pryč. Tohle nepotřebuji.“ ANO, dokázala jsem odejít. Tohle je důležité si uvědomit, že zpochybňováním, zlehčováním těžkosti života mezi (pardon) „normálními“ lidmi, nám ubližujete. Vím, že to víte… jen cítím potřebu to připomenout, a právě proto také budu psát dál a dál, jednotlivosti, kterak obyčejné bytí, a praktické dovednosti pro nás jsou často velice velice náročné, a zatěžující, skoro destrukční. o tom později.
Xxxx
Prečo tak neskoro…
Vše se děje správně. vše se děje v tu správnou dobu. Jasně, tohle je informace, která zásadně pomůže dětem a rodičům, fungovat co nejlépe a pomoci dítěti s AS/PAS. Taky proto to tu píšu, že když jsem to já zvládla, neznamená, že to teď musí zvládnout každý. A jakákoliv pomoc NYNÍ, je správně, a čím dříve o „tom“ víme, tím dříve můžeme sobě pomoci.
JSEM TESTER
Mě to vůbec nenapadlo dříve. Mám dokonce podezření, že je to jakýsi vyšší záměr, že jsem „musela“ projít ty zkoušky, korporátní šílenosti, abych DNES mohla na KONKRÉTNÍCH příkladech vysvětlit, jak ta mysl (ne)funguje. Držte mi palce. Jsou to sakra zasloužené a odmakané příhody, ajaj… mrazí z toho.
Proto věřím, že Bůh existuje… protože ŽIJU, a přežila jsem (doslova) všecky ty divočiny. A dnes nakonec se tomu směju. Jo. SMÍCH a legrace je zcela zásadní. Abychom sebe nebrali moc vážně. A jsem VDĚČNÁ, za zvou divnou-krásnou a jinou formu bytí, je to dobro-družství. a když už nemůžu, nebo ty praktické věci jsou skutečně velice velice náročné, řeknu si o pomoc…. A proto také nosím sebou Obrázky z Lásky, a ty daruji jako PODĚKOVÁNÍ poutníkům, kteří mi po cestě pomáhají. Říkám jim „nedobrovolníci“… hihi, kterým dělám krásný život tím, že jim umožním zažít ten pocit, kdy pomohou mě. Ženě, která (už) si umím říci o pomoc.