My to tu stejně neřídíme Publikováno: 4. 7. 2023 @ 3:40
Odložila jsem bolest na papír a hlavně, ZPRACOVALA kus té bolesti, přepálila v dobro, poučení, lásku, světlo. JO, takhle to dělám… takhle mi to funguje. a mohu tak posvítit třeba i maličko vám.
Nebojte se bolesti. nebojujte, když není potřeba. Když nějaká velice těžká, přetěžká bolavá událost ve vašem životě přijde, a vy víte, že to to NEMŮŽETE změnit, pusťte to… a staňte se ničím, nikým… pozorujte to, a pomaličku přijměte.
Ono totiž, když se vší pokorou a úctou k životu připustíme, že nás stejně převyšuje nějaká vyšší moc, Bůh, Vesmír, nebo tak něco, uleví se nám. protože skutečně JE spousta událostí, skutečností, které jednoduše neovlivníme.
co ale MŮŽEME ovlivnit a změnit je náš POSTOJ. jak se k dané situaci postavíme.
jaké emoce… cítíme. a EMOCE jsou právě oním motorem v životě.
proto vnímám bolest jako motor, ne jako nepřítele, kterého bych měla potřebu nějak zadupat do země. Bolest vnímám, jak učitele. Kdybych necítila bolest, necítila bych pak nutnost šířit dobro a lásku. Asi bych se cpala zmrzlinou a pila kafe, a jedla hranolky a pizzu… a seděla a hleděla. no, to taky dělávám… jenže pak jsem se sebou tak znechucená a okolnosti mě donutí anyway… NĚCO dělat.
jsme ve službě. tečka. Každá lidská bytost zde na planetě Zemi má svůj jedinečný úkol, a k tomu přiděleny talenty. hotovo. náš úkol je na to přijít, v čem jsem výjimečná/výjimečný, a svůj dar rozvíjet, kultivovat, a předávat světu. já například svá slova a obrázky, asi… kdo ví. makám na tom.
proto také píšu tato slova, sobě… a rovnou i tobě. jo, protože, nemohu spát, a cítím, že toto JE potřeba poslat do světa lidem. obrázek, ve kterém je skryto moudro, které ti může ulevit.
moudro, které mi předala moudrá Tma. Týden ve tmě…. a „objednala“ jsem si „něco“, co mohu předat lidem.
přišlo mi toto: „My to tu stejně neřídíme.“ byla jsem v první chvíli zklamaná. Zas ta mysl. očekávala po 7 poctivých dnech ve Tmě něco velkolepého, grandiozního, ve smylu, že JÁ jsem ten tvůrce atakdále… a toto?
jenže v tom to právě je. ty nejsilnější myšlenky, pravdy, okamžiky, jsou v pokoře a lásce a tichu a …Tmě…. že když nemyslím = tak VÍM.
někdy přílišné myšlení je k ničemu. když jsem unavená a nevím jak dál… pošlu to „Vesmírné komisi“ a pozoruji, co se děje. VŽDYCKY se něco uděje, co mi ukáže, kudy dál…
to veliké a krásné NIC je v podstatě NEKONEČNO potenciálních možností, kudy dál v životě. Ano. Krutě a drsně přijdeme například o milovaného člověka, se může stát…. jo, a my…. potřebujeme tu bolest nějak zpracovat, vyplakat… a cítím, že ta bolest nikdy nezmizí dočista. proto vnímám bolest jako MOTOR, jít dál. v životě.
když už tu jsme, tak ať JSME doopravdy. to je ten vzkaz. taky…
NEZMĚNÍME, že tu není. člověk, kterého milujeme, například. ale jsou tu děti, například. které nás potřebují. ajaj… a to je nepohodlné…. že zas a znovu, zas a znovu, musíme vstát a jít. krůček. maličký krůček, to úplně stačí.
NENÍ to soutěž ten život. každý máme vlastní cestu, a tak se prosím, vzájemně povzbuzujme, a neřešme blbosti, zbytečnosti. a o sto šest vysílejme do světa lásku a dobro, abychom naše bolesti a bolístky si pofoukali, a pomaličku ťapkali tou cestou, cestičkou, která je VŽDYCKY fakt husto hustě dobrodružná. A o to jde!
ta cesta je fakt krásná, voňavá, trnitá, i pěšinkovatá… les, ves, náves, oves… a taky kus města hlučného občas. jojo.
nechť má slova pohladí duši vaši. opatrujte se. jsme tu správně. a dopřejme si, být sami sebou. a když potřebujeme se smát, smějme se a HODNĚ nahlas, od srdce. potřebujeme-li plakat, plačme. průběžně. odplaví ty potoky slz BOLEST naši, a tím úžasně žijeme ten svůj příběh. Příběh jménem ŽIVOT.