All is OK

Mám toto v šuplíku… tak rok, dva…. 🙈 je to tak osobní… a hluboké, že nedokážu na „to“ sáhnout, a upravit. tak jak jsem to zakreslila na čtverečkovaném papíru, s Johnnym… tak to tu dávám. Tohle svátost, vůbec nevím, co s touto ilustrací dál, nicméně DNES…………….. cítím hluboko v duši potřebu sdílet……..vám… poselství..

xxxx

Dnes zemřel. Johnny. Muž, který mi daroval dva dny života. Muž, kterého jsem měla možnost zažít. Na malou chvíli. Ptala jsem se jak malé děcko. Jo, na všecko, bez obalu, bez zábran. Na emoce, na zážitky, na emoce, na zážitky. Jeho žena se divila a mlčky přihlížela našemu rozhovoru. „Jani, nikomu neřekl, co tobě.“ Divila se, jak se mohu taklhe ptát. ANO. To je moje superschopnost a prokletí v jednom. A už té nebeské komisi jen děkuji. Jasně, čas od času trochu zanadávám, a snažím se své nadání na vtíravé a trefné zvědavé dotazy nějak reklamovat. Jenže. Nebeská komise NEMÁ reklamační oddělení. Jednoduše vás tu pošlou na Zemi a je to. Máte karty, a s nimi hrajete. Hotovo. A smysl života je TAK zřejmý. Hrát, jak nejlépe umíme. A ztěžovat si na to, že máme blbé karty? Jak říkám/píšu. Nejde to reklamovat.

A taky to není soutěž, kdo má lepší/horší karty. Jde to, tu HRÁT. Hrát tu hru, jak nejlépe umíme. Kdybychom hráli o peníze, tak pak je to v pořádku. Protože ten, kdo má lepší karty a nějak elegantně vyhraje nějakou tu partičku, tak stejně může udělat hostinu i pro ty, co holt mají nějaký ten hendikep. No, zpátky k tématu.

Johnny. Muž, kterého neznám. Muž, kterého jsem měla štěstí potkat. Na okamžik. Na malou chviličku.

A já? Dnes, vím, že děkuji děkuji děkuji za své nadání a talent, že jsem DOKÁZALA naše setkání předat tužce a papíru. Ta kresba je v šuplíku skoro rok. Nedokázala jsem ji darovat světu. Je tom jakási intimita a soukromí našeho setkání. Tak je to pokaždé, když něco nakreslím. Bojím se, že všichni najedou zjistí všecko, co cítím. Jenže, a to je dobře. Každý v ilustraci najde to své. A tak i dnes, odvážím se, obrázek darovat světu.

Ať si každý najde své vlastní poselství.

Johnny, muž, který pracovat pro ČTK, v drsné době, zažil okupaci vojsk v roce 1968. Vyprávěl mi, jak se báli, a stejně „to“ řekli, udělali. To, co je správné. Muž, který dokázal odvážné věci. A mě, to řekl, ne jako hrdina, ale jako lidská bytost, ve smyslu, že to dovážné, se objevilo jako člověčí poselství. A já jsem skálopevně přesvědčena, že když děláte odvážné kousky, jenž jsou v souladu s cestou vaší duše. V souladu s Bohem, pak jste pod ochranou a NIC se vám nestane. A ten příběh, je silný. Dojemný. A tvrdý. Drsný i něžný. Emigrace, nemožnost studovat, stigma kvůli rodičům. Je toho moc.

Napadlo mě, prosím, Johnny. Můžeme společně překreslit tu „mou“ pohlednici „Všechno DOBŘE Dopadne.“ Do angličtiny? Kdo jiný už? Než právě Johnny. Muž, který se mnou mluví česky, který se narodil v United Kingdom, který překládal texty a texty. Který zažil toho spoustu. Který má božskou angličtinu a současně kus českého ducha v sobě, tedy propojení nadpozemnské a pozemské.

Souhlasil.

Kreslili jsme to spolu. Chycen a pohlcen myšlenkou moc vznik obrázek zcela čistý a jedno-duch-ý.

Cítím správě, že Everything is going to be alright by bylo přesnější. A na to také dojde. Nicméně při tom dechberoucím vyprávění mi to přišlo příliš intelektuální. A cítili jsme oba, že to chce něco a bit more direct.

All is OK. Jo, to je výsledek. Tohle pochopí KAŽDÝ. I když anglicky máte jednu, dvě, tři lekce. Víte, co to znamená. Bez slovníku, bez výmluv. Vzkaz jednoduchý, naléhavý a jasný.

Neutečete tomu.

Původně ještě, večer, to bylo All will be OK… jenže….. ráno, jsem dopsala „is“. Žena jeho… jestli to není too much. Jenže já tvrdím, že NENÍ. Je to přímost angličana. Tedy já … I have never been to England… a tak nemohu to říci. Ale cítím to. Jo, oni jsou takový přímý, a humor anglický je vážně kolikrát velice drsný. A já v tom cítím to všecko. Že ne zítra, ne za hodinu ale TEĎ JE TO OK.

Vše se děje pro naše dobro. Jsem budhistka samouk a praktik. Jsem budhistka v terénu. Jo. Jsem. A tak vím, že se nic neděje náhodou. A my osobně, jsem zodpovědní, jak na co budeme reagovat, a jak na co, budeme konat. A když se uklidníme, že TEĎ je to OK, pak můžeme změnit třeba celý svět.

Nesoudit a nehodnotit. Johnny. Děkuji ti za to setkání. Děkuji ti za důvěru. Že i když jsme se znali maličko, předali jsme si KUS Lásky a Světla. Kterou právě nyní svět potřebuje. S dovolením předám tvé/mé poselství světu. Že NIC není potřeba. Jen věřit a konat. Každý sám za sebe. Každý mám v sobě dost Světla a energie, které může rozsvítit naše bezprostřední okolí. Osobním příkladem můžeme darovat světu to nejlepší, co v nás je. Hrát s kartami, které jsem dostali, tu nejlepší hru. A užívat si to, a žít na plné pecky.

Děkuji ti, za to, kolik si rozdal moudrosti i bolesti. Jojo. Naše činy kolikrát umí i zabolet. Jenže to je právě ONO. Každý si vybereme. To, co se mi líbi u člověka, si vezmu, to co se mi nelíbí u člověka, nechám být a dělám JINAK. O tom je celé žití. Nesoudit a nehodnotit, protože nikdy neznáme celý příběh.

A když někoho soudíme a hodnotíme, tak vlastně soudíme a hodnotíme SEBE.

Tedy já přijímám VŠECKO, co jsem se o tobě dozvěděla a chovám k tobě veliký obdiv a Lásku.

Nechť tvá Duše odpočívá nahoře a tvůj nesmrtelný silný duch raduje se z mých řádků, že posílám kus tvého Srdce do světa.

S úctou, Láskou a vděčností.

Jana Pastelková

 

Johnny. Ještě ti potřebuji poslat vděčnost a Lásku. Prosím, dovolíš i to? Díky tobě jsem pochopila, že se nemohu na muže zlobit, že nedokážou otevřít nebo nechtějí otevřít své srdce. Kolik bolesti jsi musel zažít. Kolik lidského utrpení a nesvobody zakusit. A dokázala si založit rodinu krásnou. Necítím se býti součástí tvé rodiny, i když bych možná maličko mohla. Jen se maličko, lehounce dotýkám tvého příběhu, a to mi dodává hluboké poznání, že jsi součástí generace, která zakusila tvrdou realitu mocenskou.

Je mi smutno po tobě. Moc. Přála bych si tě ještě jednou obejmout. Ne, už se neobejmeme. Tak to prostě je. A já to pláču a posílám ti nahoru spoustu Lásky… co to jen jde.

A děkuji ti, za tu chviličku, kdy jsi mi dopřál nahlédnout do tvého nitra. Tvá žena ani nedutala. Jo, mé přímé a naivní otázky na malou chvíli odhalily tvé něžné nitro, které nejde vidět, však vím, že tam je. V každém člověku. Nechť náš společný obrázek vnese útěchu a naději lidem, kteří to právě nyní potřebují.

xxxx

protože, celý příběh se odehrál ve Vídni… nakreslila jsem i pro Johnnyho krásnou a mourdrou a laskavou ženu… toto: