Mám krásný život. Tvořím si vlastní svět. Svět, kde si SAMA rozhoduji o tom, s kým trávím svůj čas, komu věnuji pozornost a Lásku. Krásné a čisté bytosti si hýčkám. A napadlo mě, že se o svou radost podělím 😉
Toto je ON, kuchařík Peťa. Tedy pro mě. Peťa jen špitnul: „Jani, já jen myju nádobí.“ A já? „Peťo, máš zástěru, jsi v kuchyni => pro mě jsi kuchařík.“
A od té doby jsme přátelé. Poznám dobré lidi…
Napadlo mě, že bych mu jednu darovala, myslím, tu zástěru. A když už jsem tam byla, v té daleké a barevné Indii. Jednu jsem přivezla. A až doma mě napadlo. ANO! Tak ta je přesně pro „mojeho“ kuchaříka Peťu!
TUTO zelenou parádní zástěru, z parádního materiálu, s parádníma kapsama… jsou tam i knoflíky… a vůbec. Fakt je celá parádní, řekla bych. Peťa je štíííhlýýý, to zavázal do okola, a štěstí sršelo celou kantýnou!
Jo! Peťa doslova odhodil tu starou špinavou zástěru, a oblékl si tu NOVOU! Ode mě… a slzičky měl, JO, měl… (chlapi, nestyďte se za ty slzy!!!). Tak a dojetí bylo tak veliké, že by se dalo krájet!
- Takhle to mám ráda.
- Takhle to potřebuji.
- Takhle se žije!
Úžasné cítit, že jsme propojeni. Jak jsem si VŠICHNI rovni… kuchař, metař, uklízečka, ředitel… jednatel, farář či učitel, vrátný, porybný… nebo co. Prodavačka, telefonistka, průvodčí… účetní, fakturantka, skladník či skladnice… pojišťovák, malířka, herec či herečka, asfaltér… instalatér, elektrikář, švadlena, auditor, traktorista….
Toto je můj talent. Že poznám dobré lidi. Poznám lidi, co mají otevřené srdce. A dělám těm lidem radost, a oni se pak smějí, a dělají radost zase mně, a tak je to pořád dokola.
Nikdo nikdy mi nevysvětlí, že by to snad mělo býti jinak. Nikdo, ani u nás v Praze, ani v Indii… a už vůbec ne ten, kdo kdy uvěřil své vlastní důležitosti. Vlídně poděkuji za názor, respektuji všemožné i nemožné názory, však NEpřijímám jiné, než-li ty, kterým sama věřím, které hladí mé srdce a souzní s mou Duší. Názory, jenž jsou v souladu s mými vnitřními hodnotami.
Aneb na konec, jak praví Dalajláma: LASKAVOST.